Ty vteřiny.
Ty chvíle.
A ty prosté skácelovské pravdy.
Ještě jsi dole láskou ojíněný.
Ještě mám v očích údiv Panny Marie.
Obnažená záda schýlená k tmavé pelesti.
Křivky paží v měkce ostrých úhlech.
Už vyhasíná.
Už svítá.
Já si do notesu s deskami v barvě archivního Bordeaux verzatilkou zapíšu, že ta letní tma chutnala jako mandlové mléko, které klidně protéká temnými soutěskami. Že voněla po tělce a jasmínovém mýdle z Grasse.
Ty si do svého nakousnutého jablíčka několika nepostřehnutelně rychlými pohyby zaznamenáš číslo 137.
Ano.
Tohle je Nudiflorum.
