END GAME Roads
Bylo už k ránu neony spaly koleje vlaků do tmy se rozbíhaly
Posledním vlakem ujedem spolu Koupím ti lístek Neřeknu kam
Té noci, kdy si tuhle báseň v duchu před spaním přeříkávala /tak trochu jako zaklínadlo/, tehdy už věděla, že ne... Ne, takhle to nebude. On jí nekoupí lístek a neřekne kam. /A kdyby se to náhodou stalo - ani by nemusel nic říkat, protože ona by přece věděla kam, do Berlína, kam jinam.../
Jenže to už se nestane.
Do Berlína se jistě ještě podívají, to ano, ona s jiným, on s jinou.
Spolu už ne.
A nestanou se další věci.
Ranní rozespalost, okna dokořán, aby duše mohla ven, zelený čaj a jeho nahořklá pára, studená sprcha, venku ten typický pražský smog, pak to něco nedůležité mezi ránem a večerem - a potom noc a doma a spolu a prostě všechno...
To, že ona ho občas v noci vzbudí, beze slova ho vezme za ruku, odvede na balkon, protože prší, protože je bouřka - a když je bouřka venku, je bouřka v nich /no... možná spíš v ní, jen v ní.../ - a když nemůžeš být za bouře uprostřed širé pláně, tak alespoň takhle, i tak je to všechno ve vzduchu, vítr tu vůni nakradl plnými hrstmi v Grébovce, všechno nám to sem nese a hází pod bosé nohy, tu zelenou, kořenitou vůni, drcené listy a snítky a drobné kvítky, prach a hlínu, tu nasládlou, v tom balastu diamanty petrichoru, skryté, drobné, zářivé - a je jich plný vzduch - a je jich plné nebe.
Její plány, jeho plány.
Všechno je to pryč.
Vůně zůstává.
I teď - na konci hry.
Vůně země i nebe i vzduchu, vůně dřevitá a bylinná a sladce prašná, v ní vše základní, vše podstatné, napětí i uvolnění, věci neviděné a neviditelné a nevídané, třísky bílého a růžového dřeva /zadřené zatraceně hluboko/, nakvétající pupeny růžových pelargonií, které drtí drobný déšť, nad tím vším vzpomínka na dotýkání všeho druhu, čisté, bílé a nevinné, jako právě vypraná bílá prostěradla, jako ranní nebe nad Berlínem, které ještě nerozetnula černá křídla ptáků.
