GREY VETIVER Tom Ford
Velký pokus o malou recenzi - a aby v ní bylo všechno - šedá obloha, mračna v barvě modrosivé břidlice, usínající Miss Sunshine, slepnoucí zrcadla i křišťálové koule tříštící se o šedou betonovou zeď, opuštěná hnízda vos /protože Sisyfos je na smrt znaven/, všechny nedopsané dopisy, duběnkový inkoust, kapky kyselého deště levitující ve vzduchu, dialogy zplanělé v monology, tiše se rozpadající břehy, sladkost zvířeného prachu i ironického úsměvu i laskavých očích kohosi, kdo rozumět mi nemusí, to Tvoje "nasaď mi na chvíli do břicha motýly", plány a úpěnlivost naděje, která je tak křehká, v tom všem trocha zemitosti, která hořkosladce stíní výhled, protože living is easy with eyes closed.
Tak taková je to vůně. Pevná, jemná, tichá i plachá, čistě, téměř aldehydově zemitá /ano, oxymorón, ty já miluju/, sladká a zelenavě prašná. Vyrovnaná. Velká. Neukřičená. Stoicky klidná. A v ní ozvěna něčeho, co ve své naléhavosti nehlasně překřičí století.
/autor fotografie - Brett Sayles/
