/… povrchová & povrchní mikroesej – ale prostě jsem ji takhle chtěla.../
Některé věci jisté jsou. V mém světě ano. Že všichni čekáme na Godota. Že peklo jsou ti druzí. Že nic není silnější nad ideu, jejíž čas nadešel. Že Ibsen je velikán sivého severského dramatu. Není nad něj. V mém světě ne. Jak se to říká? Co bylo, jest to, co bude? V Ibsenově světě ano. Nezvratně a navždy. Ibsen svými slovy a myšlenkami neobjímá dobu, do níž se narodil, objímá svět a časoprostor, ve své téměř strohé a přesné popisnosti deklasuje jakoukoliv poplatnost čemukoliv a komukoliv, nezodpovídá se soudobé morálce, jen sobě samému. Klidně, cele, otevřeně a nekompromisně. Zdá se být pouhým nezúčastněným komentátorem dobových mravů. Ale je to skutečně tak? Není v té zdánlivé nezúčastněnosti, v tom odstupu již zakořeněn kritický přístup, který bez emocí akcentuje amorálnosti zdánlivě vyhraněné morality? Snad nejvíce odkrývá Ibsen širší společenské vztahy v dramatu Nepřítel lidu. Je to totiž tak snadné - stát se z přítele všeho lidu jeho pronásledovaným nepřítelem...
Doktor Stockmann je lékařem v malém lázeňském městečku, které blaženě prosperuje díky léčivým pramenům, kvůli jejichž téměř zázračným účinkům přijíždějí lidé z široka i daleka. Ten malý svět sám pro sebe si žije tiše, klidně a naprosto spokojeně, vše běží jako na drátkách - až do dne, kdy se ukáže, že léčivé prameny už neobsahují jen zdraví prospěšné minerální látky, ale že už je v nich také cosi shnilého /skoro jako v Hamletově státě dánském/ - a to doslova a do písmene. Do vod podzemních totiž prosákly vody odpadní z koželužny Stockmannova tchána - a doktor Stockmann ví, moc dobře ví, co je jeho povinnost. Říci pravdu pěkně nahlas a lázně zavřít. A vybudovat nový vodovod. Pro blaho a zdraví všech. Ano, bude to něco stát. Ano, bude třeba lázně zavřít. Ale tady jde přece o zdraví! Zdá se to být jasné, že? Zdá se to být nevyhnutelné. O tom je doktor Stockmann přesvědčen. Proti tomu přece nelze nic namítat! Jenže to je omyl. Námitky totiž budou mít skoro všichni. Protože skoro všech se to dotkne. Skoro všichni budou tratit. Zaměstnanci lázní, kteří zřejmě přijdou o práci. Hoteliéři. Restauratéři. Obchodníci. Protože do města přestanou jezdit lázeňští hosté, zdroj veškerého blahobytu. Je tedy potřeba něco dělat, je potřeba doktora Stockmanna umlčet. Je potřeba ho zastavit. Je potřeba ho dehonestovat, zničit, pošpinit, potupit, zlomit a dostat ho pryč z města...
A vlastně se tak stane. Téměř. Doktor Stockmann skutečně je dehonestován, ničen, špiněn, tupen - přesto zůstává nezlomen. Snad ztratil svůj pověstný idealismus, ale stal se silnějším - protože nejsilnější člověk je ten, který stojí nejvíc sám. A někdy i proti všem. Proti téměř všem, doktor Stockmann měl vlastně štěstí, protože jeho nejbližší rodina, ta sladká pouta, která občas škrtí, stála při něm. Žena, děti. Ti ano. Vlastní bratr ne - vždyť je to starosta města, které chce Stockmann zničit! Ano, tohle se děje i v lepších rodinách, život je přece otázka priorit...
A kdy že bylo toto drama napsáno? Ibsen ho dokončil léta páně 1882. A nemusím říkat, jak je i dnes aktuální, ne? Vidíme to denně. Takové události. Takové lidi. Jen těch doktorů Stockmannů nám nějak ubývá, zdá se mi...
P. S. A proč miluju Ibsena? To je prosté. Rozumím mu. Henrik se narodil v maličkém městě, které v té době sužovaly tři zásadní věci – tmářství, vlci a lepra. Otec zbankrotoval, matka, někdejší herečka, trávila spíše než se svými dětmi čas zavřená ve svém pokoji, kde si hrála s panenkami. Henrik se naučil, že nemůže věřit nikomu a ničemu. Vlastně ani sobě ne. Vlastně ani v sebe ne. Toužil po úspěchu. Když ho měl, začal mu být spíš na obtíž. Tepal soudobou povrchnost, amorálnost a maloměšťáctví, přesto on sám byl marnivcem, kterému snad největší radost činilo, když si mohl nechat ušít košili s drahými perleťovými knoflíčky a nový kabátec. Toužil po lásce, ale měl pocit, že ženy ho milují jen pro jeho úspěch, proto si snad nejvíce cenil obdivu mladičkých dívenek, které k němu vzhlížely s upřímným a nezáludným obdivem. Henrik se po celý svůj život bál nehod a náhod, bouří a čertů. Bál se vlastního strachu. Byl vlastně hluboce nešťastný a bohužel činil nešťastnými i své nejbližší. Přestože je miloval. Nenáviděl konvence, přesto je celý život sám naplňoval. A stejně je autorem dramat, která zdánlivě absolutně nekorespondují s jeho naturelem, s jeho osobností. Proto ho miluju. Protože miluju /byť jen zdánlivé/ paradoxy.
